Milan Uhde: Po neděli přijde pondělí...

- Rozhovor - 08. 12. 21

Muzikál Balada pro banditu se inscenoval v Divadle na provázku (dnes Divadlo Husa na provázku) v roce 1975. Dějová zápletka Šuhajova příběhu byla vložena do netypického vyprávěcího rámce, který zůstal zachován i ve filmové podobě tohoto díla z roku 1978 v režii Vladimíra Síse. Příběh je vyprávěn u táborového ohně skupinou trampů, která předvádí „hru na Nikolu Šuhaje“. Právě tento inscenační posun a vůbec nápadité režijní provedení přispělo k tomu, že příběh nebyl ukotven dobově (do dvacátých let 20. století), ani místně (Podkarpatská Rus). Nejvíce se to projevilo ve vizuální stránce inscenace, avšak zásadní vliv se ukázal i v té hudební. 

Miloš Štědroň záměrně nerekonstruoval soudobý místní folklór a složil původní písně tak, aby byly hratelné u táborového ohně. Tím hudbě vdechl životodárnost, překračující rámec „pouhého“ divadelního představení. Písně z Balady pro banditu se rychle staly jakoby přirozenou součástí nejen trampské komunity a nejen doby, ve které vznikly. Začaly žít a dodnes žijí vlastním životem, nehledě na jeviště. 

Odpovídá Milan Uhde: 

Jak jsi čtenářsky prožíval Olbrachtův román o Šuhajovi? Byli pro tebe zbojníci „solí země “, jak je nazval Student-kazatel v Mahenově Jánošíkovi? 
Olbrachtův román jsem prožíval v několika časových odstupech — pokaždé jinak. Napřed jako zcela nové vidění „zbojnické“ problematiky. Při pozdějším čtení převažovaly už formálnější zřetele — jazyk. No a v době před vznikem Balady jsem si uvědomil, že jde o jakousi českou opožděnou reakci na podivný český „kolonialismus“ — na Podkarpatskou Rus se hrnuli zlatokopové, kteří to tam měli lehčí, a i toto hrálo svou roli při asi třetím vnímání předlohy. 
Jinak režisér Pospíšil od začátku zdůrazňoval, že se půjde „proti Olbrachtovi“ a daleko více na základě dobového tisku než podle románu…  

Představuje pro tebe má polemika s překrásným Olbrachtovým vyprávěním něco podstatného, nebo pro tebe nebyla příliš důležitá?  
Měla pro mě zásadní význam — viděl jsem ji především jako výklad po padesáti letech a hleděl jsem na ni očima mých idolů — Brechta, Ionesca, Becketta, Dürrenmatta a dalších. Zejména mě fascinoval ten posun v závěru a spousta výsostně poetických míst — např. začátek, že po neděli přijde pondělí, nebo krásný Eričin argument, že pánbůh stvořil všední dny a svátky a Nikola je svátek, zatímco policajt všední den… 

Požadavek libreta, abys zhudebnil folklorní texty, které už hudební podobu měly, mohl podle mě vypadat jako autorská vymyšlenost. Působil tak na tebe? 
Přiznám se, že jsem moc nemyslel na nápěvy, které už existovaly. Byla to zcela nová situace a z jakési zkušenosti vím, že nepoměr mezi množstvím textů a nápěvů, těch je oproti textům historicky asi tak desetkrát méně, vede zřejmě každou generaci k tomu, aby vžité texty vnímala hudebně jinak… 

Jak se ti na textech pracovalo? Povídalo se, že se tě Zdeněk Pospíšil svými režisérskými představami o hudbě k Baladě dost natrápil. Jak to bylo ve skutečnosti? 
Zdeněk především nastolil jediný možný režim, který lze vyjádřit devízou denně jeden song. V praxi to nešlo, ale za týden jich vznikalo čtyři až pět určitě. A některé procházely vývojem — vylepšovaly se, nahrazovaly variantami… Myslím, že pokud o tom někdy někdo mluví, tak se to přehání. Zdeněk nebyl takový despota, jak bývá líčen. On spíše, než by vynucoval konkrétní podobu, tak neustále zdůrazňoval: „western je pohádka…“ a musí z toho vycházet „dobro“, ale bylo to asi v podobě: „ať, kurva, zvítězí dobro…“  

Stal se pro tebe zásadním problémem sám úkol zacházet s „klasickým“ hudebním folklorem jako s materiálem pro western nebo eastern (výraz Pospíšilův)? 
Já jsem moc o westernu a easternu nepřemýšlel. Westerny jsem měl rád a hodně často kvůli hudbě a písničkám — a westernové písně byl často podstatou „easternu“, když je psali židovští ruští emigranti… Takže pro mě western s easternem splývají… Jen jednou — v případě písně Jatelinka drobná trávu převyšuje — jsem spor s nespokojeným Zdeňkem Pospíšilem, který původní zhudební považoval za „málo westernové“, vyřešil tak, že jsem k původní melodii připojil jakoby v opakování jinou — tu „westernovější“. A fungovalo to, Zdeněk nic nenamítal. 

Odpovídá Miloš Štědroň:

Jak se cítí skladatel, když mu režisér kategoricky zamítne hudební ztvárnění textu, a dokonce mu přímo předepíše, že má výsledek znít jako country? 
To napětí je jiné u scénické hudby a jiné u muzikálu. Zdeněk sice Baladu neustále prezentoval jako muzikál, ale k muzikálu jí chyběla především taneční složka. Mnohokrát jsem potom přemýšlel o tom, jak poměrně snadno by se z toho plnohodnotný muzikál dal udělat.  

Cos říkal premiéře Balady? Jaké bylo její přijetí? 
Premiéra byla vynikající — a i další reprízy. Hned se to rozkřiklo a pak už následovala nepřetržitá řada vyprodaných představení — někdy tam bylo až o 100 lidí víc, než jich tam být mělo. Zdeněk Pospíšil ovšem právě v Baladě udělal jednu podstatnou změnu směrem k demokratizaci hlediště. Odstranil židle a nahradil je praktikábly, na které hodil celty. Takže se tam vešlo o hodně víc lidí… 

Překvapilo tě takové přijetí? 
Úspěch nás ani nepřekvapil — divadlo tehdy šlo od úspěchu k úspěchu a bylo možné vycítit, že diváci berou a nesou dál novou poetiku tohoto divadla. 

Jak se ti líbil, nebo nelíbil stejnojmenný film režiséra Vladimíra Síse? 
Film se mi líbil, i když jsem nikdy nezapomněl na původní záměr, který Vladimír Sís opustil. Ten záměr byl odsnímat několik představení v přirozeném prostředí Provázku i s obecenstvem a s pohledy na herce i diváky odevšad. 
Tato brookovská metoda, která tak skvěle vyšla ve Weissově Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata, bohužel Sísovi nic neříkala. Vznikl tak zajímavý hybrid. Kdyby jsou chyby, ale kdyby se držel víc Brooka…?!? 

Když ses v hloubi osmdesátých let dozvěděl, kdo je skutečným autorem Balady, měl jsi mi za zlé, že jsem se ti nepřiznal, když jsme spolu dávno předtím, totiž náhodou právě v prvních dnech zkoušek, seděli u nás doma a probírali možnosti utajené spolupráce? 
Vůbec jsem ti to neměl za zlé. Jen jsem vždy klnul sobě jako analytikovi, že jsem nepoznal tvé pero. Podvědomě jsem cítil, že ten perfektní text nějak neladí s nesystematickým cholerikem (pokud šlo o texty, ne pokud šlo o režii) Zdeňkem Pospíšilem. Po našem setkání u tebe na Barvičově jsem litoval textu k Chameleonovi, že ho nebudeš psát. Tvoje ironie a sebeironie a celá technika dialogů a podoba songů — to vše by mi vyhovovalo zcela a naprosto. 

Loading...