Michal Ajvaz: Úcta k malým věcem a schopnost vidět jejich snovou stránku

- Próza - 20. 05. 19

Michal Ajvaz vystudoval češtinu a estetiku, pracoval jako domovník, noční hlídač a čerpač. Debutoval poezií Vražda v hotelu Intercontinental (1989), následovaly desítky knih imaginativní prózy a postmoderně filozofující esejistiky: Cesta na jih (2008), Sindibádův dům (2010), Lucemburská zahrada (2011 - cena Magnesia Litera 2012 pro nejlepší knihu roku) a Cesta k pramenům smyslu (2012), Cesta k pramenům smyslu: Genetická fenomenologie Edmunda Husserla (2012, Filosofia, Praha), Kosmos jako sebeutváření (2017, Pavel Mervart, Červený Kostelec), Pokoje u moře (2017, Pavel Mervart, Červený Kostelec) – třetí kniha korespondence s Ivanem M. Havlem

Michal Ajvaz je básník a prozaik, jehož knihy se řadí k hravé literární fantastice plné symbolů. První kniha mu vyšla až ve čtyřiceti letech, přestože píše už od patnácti let.

„Kraj okolo Lvova pro mne odedávna byl magickou krajinou: Brody Josepha Rotha, Drohobyč Bruna Schulze, Belz Jiřího Langera… Čekal jsem, že má cesta do Lvova před několika lety v rámci Měsíce autorského čtení dodá mým představám trochu skutečnosti, ale stalo se, že spíše posílila snovost té krajiny: jízda automobilem od polské hranice, jedno jediné odpoledne ve městě, které navíc nebylo možné věnovat bloudění ulicemi, pak ještě té noci návrat vlakem… Odvezl jsem si útržky obrazů: secesní fasády zalité mírným slunečním světlem, stromy v parku, pomník, káva v klubu… Útržky reality se od mého snění příliš nelišily a nakonec s ním za nějaký čas splynuly, už si nejsem jist, co jsem viděl a co jsem si vysnil,“ vzpomínal na Měsíc autorského čtení.

„Z četby, z obrazů a ze vzpomínek vyrůstá pocit jedné jediné země, která se prostírá přes hranice několika států, snového Rakouska-Uherska, které se po zániku monarchie proměnilo v neviditelnou zemi ducha. Byly tu vždy nitky spojitostí mezi Prahou a tímto vzdáleným krajem, ať už to bylo osobní přátelství (Kafka a Langer) nebo příbuznost pocitů i způsobu jejich vyjádření: nedůvěra k velkým slovům a velkým ideám, humor, melancholie, úcta k malým věcem a schopnost vidět jejich snovou stránku...“

„Neviditelná země pořád ještě žije, myslím, že jejím obyvatelem je i přítel Oleksandr Irvanec, kterého už jsem léta neviděl, nebo také Sofija Andruchovyč, jejíž román Felix Austria právě čtu – Ivano-Frankivsk je sice na fyzické mapě světa trochu jinde, ale není to daleko a na duchovní mapě je to docela blízko.“

„Vím, že tradice, o které tu mluvím, není jediná ukrajinská tradice, a rád ještě poznám jiné, ale přece pro mne právě tenhle kout neviditelné země, který jsem navštívil jako ve snu a který jinak znám jen prostřednictvím slov, zůstane součástí domova.“

V jednom rozhovoru dostal otázku na ticho a takto odpověděl: „Já myslím, že se slovo rodí z ticha. To opravdu. Ale jsou různá ticha a z některého ticha se rodí slovo. Některá ticha jsou taková prázdná, je to jenom nedostatek myšlenek a zvuků, a pak je takové ticho, které je plné a kde něco bobtná a zraje, ještě nedozrálo do slova, protože všechna slova jsou stará a to ticho jako by v té své propasti hledalo nové slovo. Z tohoto plného ticha se rodí slova. Myslím, že to, co jsem psal na začátku, bylo něco jako vizuální setkání, které bylo tichem doprovázené, nebo respektive nebylo rušené slovy. Třeba setkání s prostorem beze slov. A tady z tohoto ticha se vyřinuly všechny ty příběhy.“

Loading...