Levente Csender: Čím stručnější, tím lepší. Móda mě nezajímá

- Maďarská čítanka - 21. 03. 22

Narodil se v roce 1977 v Sedmihradsku v západní části Rumunska, od čtrnácti let žije v Budapešti. Na Katolické univerzitě Pétera Pázmánye vystudoval komunikaci a maďarský jazyk a literaturu. 

Vydal sbírku Szűnőföldem (Moje zanikající/rodná země, 2006), která je podle jednoho z kritiků: „… jedinou dlouhou větou: o přesídlení z vesnice do města, z agrární chudoby do postindustriální bídy, z rolnické životní formy do lumpen stylu, z menšiny do velkého zatraceného nic.“ 

V jiné knize, Fordított zuhanás (Obrácené padání, 2010), pojednává změny režimu po pádu železné opony v Maďarsku a Rumunsku a dvě následující dekády. Pokládá si zde třeba otázku, nakolik může být člověk v postkomunistických zemích opravdu svobodný.  

Příběhy z povídkové knihy Egyszer majd el kell mondani (Jednou to bude třeba říct, 2015) zasadil do období od osmdesátých let minulého století v Rumunsku po desátá léta nového tisíciletí v Budapešti. 

K posledním dílům patří svazek pohádek A különleges Meditittimó kalandjai (Dobrodružství speciálního Meditittima, 2019), předlohou titulní postavy je tu autorův desetiletý autistický syn a knížka krom jiného může sloužit jako svébytný průvodce po světě autistů, vyšla s ilustracemi autorovy manželky Enikő Szalontai. 

Současná maďarská prozaická tvorba zažívá jakousi „transylvánskou renesanci“: jedná se o romány, povídky nebo eseje s transylvánskou tematikou, které píší György Dragomán, Sándor Zsigmond Papp, Andrea Tompa, György Péter... “V Transylvánii je stále zájem o literaturu, je tam stále o čem mluvit. Historie, soužití několika národností, vzpomínky na diktaturu a z ní plynoucí konflikty poskytují spisovatelům bohatá a zajímavá témata. V Maďarsku v poslední době jen stěží najdu knihu, která by odpověděla na mou otázku, proč musela být napsána?” poznamenal autor. 

Spisovtael se vyjádřil také je svému realistickému až dokumentárnímu stylu psaní. “Podstatou povídky je komprese. Jen málo slov. Čím stručnější, tím lepší. Móda mě nezajímá. Realismus pramení ze skutečnosti, že život je mnohem nepředvídatelnější a barevnější, než si dokážu představit. Občas mě to posedne u klávesnice a napíšu vtipnou historku. V každém svém svazku mám humornou povídku, nevychází to samozřejmě z předběžné dramaturgie, ale pro sbírky povídek je dobré, že se k těžkým příběhům zařadí humorná povídka.” 

Spisovatel patří k velmi zcestovalým umělcům. “Nejexotičtější místo, kam jsem se vracel, byl Island. Už jsme tam byli s manželkou a mým tříletým synem, moje žena byla v sedmém měsíci těhotenství, když vybuchla sopka Eyjafjallajökull. Měli jsme velké štěstí, protože hodně turistů zrušilo svou cestu, takže ostrov docela zlevnil. Pronajali jsme si SUV a jezdili po ostrově. Pozorovali jsme velryby, zkoumali jsme ledovce, gejzíry, rodinné farmy. Před domy byly na mnoha místech domácí termály. Vylili betonové koryto a dalo se v něm máčet.” 

Loading...