Jaroslav Žila: Za mnou v lavici seděl Balabán...

- Básník a učitel - 13. 02. 23

MAČ v roce 2010 byl významný. K festivalovým městům se totiž přidala i Ostrava. A jednou z výrazných tamních literárních osobností byl básník Jaroslav Žila (12. 3. 1961 — 12. 4. 2017). „Tak já vám něco přečtu,“ pronesl v úvodu startu na nonstop serále autorských čtení.

Šlo o ukázky ze sbírek Drápy kamenů (1994), Nejstarší žena vsi (2000), Tereza a jiné texty (2003) a také z tehdy připravované sbírky V hrudi pták (2010). „Vše, co jsem prožil / je pocitem tvora / na temeni hory“ nebo „Být někým jiným / můžeme jen / v srdci ženy,“ četl například.

„Já jsem nenáviděl základní školu, učitelky byly strašné krávy. Ale měl jsem kliku, že jsem se dostal na gympl, který vychodili Motýlové, Hruškové, všichni. Za mnou v lavici seděl Balabán. Nepozdávaly se mi některé věci, třeba Nezval... Říkal jsem Balabánovi, že bych chtěl udělat něco stručného, aby tomu lidi rozuměli a nebylo to blbé,“ rozpovídal se o cestě k minimalistické tvorbě.

„Velmi jasně a velmi zřetelně jsem cítil jakýsi distanc mezi literaturou a životem. Většina literatury je tvořena lidmi, kteří nedělají nic jiného než tu literaturu. Žijou tou literaturou, až z ní nakonec zmagoří. Když člověk musí pracovat a je konfrontován s normálním životem, tak ani nemá čas psát dlouhé věci. Navíc já jsem v tomhle ohledu krajně líný a mně vyhovuje, když to můžu nosit v té v palici.“

Haiku a ty slabiky

„Nemůžu tvrdit, že jsem nic nečet... velký dojem na mě udělaly Verše psané na vodu, tehdy jsem si říkal, že to je paráda. Ale v haiku počítat ty slabiky, to bylo zas moc komplikované. Nějak to tak přišlo, já za to ani moc nemůžu...“ vylíčil Žila. „Jsem strašný zloduch, čtu minimálně české věci, programově to nedělám, protože mám pocit zacyklovanosti. Do jisté míry se vyhýbám české tvorbě apriorně. Nemyslím si, že to je správné, to podotýkám,“ řekl otevřeně.

„Co jsem vždycky zdolal, to byl Balaboš, protože se potom hnedka zeptal, co si o tom myslím. To je jediný autor, kterého jsem přečetl durchem. Je to hanba,“ okomentoval sebekriticky básník.

„Poslední knížku Honzy Balabána jsem měl problémy přečíst, protože jsem byl v nemocnici s pazourou... My jsme chodili spolu od první třídy na gymplu. A hádali jsme se třicet let... Člověk si vzpomněl na různé rozhovory. Byla to pro mě těžká četba. Člověk zná přesně ta místa, která popisoval, osoby taky. Teďka vlastně máte tu definitivu smrti a vidíte, že už to nějak nepůjde zpátky, takže jsem byl chvilkama takový dojatý...“ zavzpomínal.

Briketa a Žila

Ostravská básnická scéna se po roce 1989 — tehdy ještě ocelovém srci republiky — tavila na Literárních harendách nebo v legendárním klubu Černý pavouk na Stodolní ulici.

S vyhasnutím vysokých pecí se žhavé proudy slov roztekly do všech stran města a literární sedánky se v Ostravě rozrostly a konaly se i několikrát týdně: Literární sprchy Romana Polácha, Paseky Petra Hrušky, Protimluvy Jirky Macháčka, Posedy Jakuba Chrobáka atd..

Větrné mlýny zmapovaly svojí Briketou (editor Ivan Motýl) 120 let ostravské poezie. Na Ostravské sajtně jse objevili také zesnulí literáti Hnát Daněk a Jaroslav Žila...