Básník Heinrich Heine (*1797) je spolu s Novalisem tribunem německého romantismu. Inu, jak zpívá lucemburská alternativně industriální skupina Rome „our flowers are blue“, kterou tímto vřele doporučuji k tanci i poslechu.

Nicméně zatímco Novalis stál na počatku, Heine na konci romantické vlny (dočkáme se však druhé i třetí až páté podobně jako u koronaviru).

Heine je romantický poutník, o tom žádná, jak se hezky říká, přesto mu však kritika vytýká sklony ke komedianství. Ty jsou nám však zvláště milé.

Heineho Cesta Harzem možná není tak iniciační poutí jako Bašóova Úzká cesta do vnitrozemí, i když… je tam pivo, je tam to pravé šílenství, poesie a šturm: Co víc si poutník a jeho čtenář (pak-li je poutník sdělný psavec) mohou přát.

V mnohém mi připomíná poutnickou novelu Kennetha Whitea, zakladatele geopoetry, Modrá cesta, již k vydání připravuje nakladatelství Malvern. A třebaže White cestoval Labradorem na konci sedmdesátých let 20. století a Heine se napříč Harzem vypravil roku 1824, je zjevné, že poutnictví je klímovsky řečeno Victoria Aeterna!

Heinrich Heine: Cesta Harzem, Academia 2020 Na podzim 1824 student práv Heinrich Heine opustil Univerzitu v Göttingenu a vydal se pěšky po středoněmeckém pohoří Harz. Tak vznikla první Heinova próza a jeden z nejslavnějších cestopisů německé literatury - Cesta Harcem. Nadšení z cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti „skutečného“ života je platné dodnes. Nevelké dílo mladého básníka předznamenává pozdější tvorbu, vyznačuje se  impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, moderně spojuje polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text je napsaný stylem novinářským a literárním a ovlivnil podobu moderního fejetonu.

 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.