Eiríkur Örn Norðdahl: Dům bez knih není domovem

- Islandský příběh - 18. 10. 22

Eiríkur Örn Norðdahl se narodil v roce 1978 v rybářské vesnici se 2 623 lidmi na severozápadě Islandu. Norðdahlův otec byl rybář a jeho matka učitelka ve škole. Jeho první zaměstnání bylo v továrně na krevety ve 12 letech pracoval jako noční hlídač v hotelu, kuchař ve školce, učitel na základní škole, jediný běloch na úklidové posádce výletní lodi ve Finsku, údržbář v dánské internátní škole, ošetřovatel. Od roku 2007 se živí jako překladatel a spisovatel.

Na svém kontě má šest knih básní, pět románů, dvě sbírky esejů a dokonce i kuchařkou s krátkými meditativními esejemi o jídle. Jeho román Illska z roku 2012 získal Islandskou literární cenu a jeho francouzská verze se dostala do užšího výběru pro Prix Médicis Étranger a Prix Meilleur Livre Étranger. Do islandštiny přeložil výběr z poezie Allena Ginsberga a Michaela Moora.

Eiríkur Örn Norðdahl je bezesporu váženým spisovatelem v té správné zemi. Islanďané totiž co do počtu obyvatel přečtou a napíší více knih než kdokoli jiný. “Ještě v roce 1940 velká část Islanďanů žila v hliněných domech. To se začalo měnit na začátku 20. století, kdy jsme se po tisíci letech vzdali zemědělství a začali chytat ryby. Ekonomika udělala během války skoky, když ceny ryb v Evropě kvůli nebezpečným vodám prudce stoupaly. Také jsme proporcionálně získali více Marshallovy pomoci než kterýkoli jiný národ a britská a americká armáda tady vybudovala spoustu infrastruktury – silnice stejně jako letiště v Reykjavíku a mezinárodní letiště v Keflavíku,” vysvětlil spisovatel.

“Ale i když jsme žili v hliněných domech, čtení bylo důležitou činností – možná bylo důležitější než nyní. Klišé říká, že byste mohli jít do biskupského domu, kde byste na zahradě potkali muže a podle toho, jak mluví, byste nevěděli, zda mluvíte s biskupem nebo zahradníkem. Stav domácích knihoven mezi dělníky se nyní snížil, ale rozhodně je to dědictví, na kterém se dá stavět – tedy že dům bez knih není vůbec domovem. Veřejné knihovny jsou také téměř běžné jako plavecké haly (v každém městě s více než 50 lidmi je plavecká hala).”

Autor navíc žil ve všech severských zemích – v Dánsku, Švédsku, Finsku, Norsku a na Faerských ostrovech stejně jako v Berlíně a ve Vietnamu. “Považuji za zajímavé objevovat rozdíly v kulturách, které jsou si jinak podobné – jako například Dánsko a Švédsko. Když myslím na místa, kde jsem žil, z hlediska otřesné/přitažlivé, je to téměř jako by se stala podobnými. Každá fascinace a přitažlivost je snadno kýčovitá,” upozornil.