Efe Duyan: Poezie je jen jeden z možných způsobů vyjádření sebe sama

- Turecko 5 - 10. 05. 19

Básník, editor a architekt Efe Duyan se narodil v roce 1981 v Istanbulu a studoval architekturu a filozofii. Přednáší dějiny architektury na istanbulské Univerzitě krásných umění Mimara Sinana. Vydal básnické sbírky: Sıkça Sorulan Sorular (Často kladené otázky), Tek Şiirlik Aşklar (Lásky na jednu báseň) a Takas (Výměna). Publikoval literárněvědnou studii o Nazımu Hikmetovi, nejvýraznějším představiteli turecké literární moderny.

Působil také jako editor v časopisech Nikbinlik (Optimismus) a Sanat Cephesi (Umělecká fronta) a časopisu Çevrimdışı İstanbul (Istanbul offline).

O básnické tvorbě říká: „Jsem proti tomu, aby se z poezie dělala posvátná kráva. Někdy bývá vnímána jako cosi nedotknutelného, co má ve srovnání s jinými způsoby psaní zcela odlišnou podstatu. Z mého velmi osobního pohledu je poezie jeden z možných způsobů, jak vyjádřit sebe sama.“

Podle tureckých médií je Efe Duyan jedním z nejvýraznějších stylistů a teoretiků své generace: „… jeho výmluvná a erudovaná poezie mu získala reputaci napříč kontinentem.“

Za hranicemi se velmi zajímají i o jeho práci na téma Nazim Hřmet. „Hikmet je jedním z nejlepších básníků století, který patřil generaci Aragona, Nerudy, Majakovského. To však nevadilo tomu, že mezi lety 1937 a 1965 nebyly v Turecku publikovány žádné jeho knihy,“ připomněl autor monografie.

O turecké poezii básník pronesl, že v průběhu 20. století mělo téměř každé tamní umělecké hnutí určité zpoždění ve srovnání s Evropou. „Tyto vlivy byly opožděné, ale ne nedůležité, protože tento kulturní tok odhalil určité nové formy i hybridy s lokálním děním. Třeba surrealistické hnutí v Turecku rostlo na pozadí studené války. Padesátá léta byla obdobím, kdy se rodila kulturní centra navzdory pocitům intelektuální osamělosti a odcizení. Začínající  básníci té doby kvůli cenzuře téměř nevěděli o dílu Nazıma Hikmeta a zastávali surrealistický postoj bez podpůrného impulsu i existencialistický přístup bez filozofické hloubky. Navzdory těmto „nedostatkům“ však onen nový způsob psaní poezie vytvořil jedinečný a autentický poetický jazyk, který je barevný, překvapivý a svěží,“ líčí Duyan.

Zároveň básník odmítá poezii jako něco nedotknutelného, nadpozemského a svatého. „Jsem proti mystifikaci poezie, která bývá někdy považována za něco svatého, osvobozeného od veškeré kritiky a vnímána jako naprosto odlišný typ psaní. Podle mého pohledu je třeba poezii definovat jako jeden z možných způsobů vyjádření sebe sama…“

Přestože se snaží psát jednoduše, jazykem, který v Turecku zní i na ulicích, poezie to všechno mění. „Nicméně i já (pravděpodobně stejně jako většina básníků) nepoužívám obyčejný jazyk. Snažím se jej reformovat podle struktury každé básně… Musím přiznat, že se mi vždy nedaří spojit v básni normální jazyk nebo slang s určitými zvukovými strukturami, které mi pomohou udržet žádaný rytmus. To, co v konečném důsledku podporuje kreativitu, je však právě tento rozpor nebo toto úsilí.“

V jednom rozhovoru na otázku, zda se cítí být typicky městským veršotepcem, odpověděl: „Studoval jsem architekturu a myslím, že město je scéna, kde se odehrává všechno, co souvisí se životem. Kromě toho je moje poezie živena lidskou realitou. Rád říkám, že je důležité žít jako básník; poezie mě pak bude i následovat. Vím, že prohlášení „žít jako básník“ zní divně, každý si to může vyložit jinak ve vztahu k vlastní definici poezie.“

Loading...