Romanopisec Cătălin Dorian Florescu se narodil v roce 1967 v Temešváru. Když mu bylo patnáct, emigrovali jeho rodiče do Švýcarska a vzali ho s sebou – od té doby žije v Curychu. Na tamější univerzitě vystudoval psychologii a psychopatologii a šest let pracoval v oblasti léčby drogových závislostí.  

Ve čtyřiatřiceti debutoval románem Wunderzeit (Čas zázraků), díky úspěchu se začal živit výlučně psaním. Mezinárodní uznání přišlo s románem Jacob beschließt zu lieben (Jacob se odhodlá milovat), v němž líčící osudy několika generací lotrinských přistěhovalců v rumunském Banátu. 

Jeho prózy mají podobné hrdiny, je jimi „lidská bytost, jež hledá místo, kde lze důstojně a bezpečně žít“, hlavními tématy jeho tvorby je migrace a život v exilu, vykořenění a hledání identity. 

Sám se nepovažuje za Rumuna ani za Švýcara, nýbrž za Evropana: „Doma se cítím patrně na dvou místech, a přitom nemám vlast.“ Švýcarsko mu poskytuje materiální zázemí, Rumunsko náměty k psaní. “Problém identity je velmi komplikovaný, a to i dnes, v globalizovaném světě. Jsou okamžiky, kdy se cítím jako Švýcar. A to ve chvílích, kdy se ve Švýcarsku účastním společenského života, kdy se bouřím, když slyším o švýcarské politice, kdy jako švýcarský občan chodím k volbám, a kdy jsem považován za švýcarského spisovatele. Švýcarsko mě výrazně ovlivnilo a výrazně působilo na formování mého intelektu. Vystudoval jsem tam psychologii, mám tam přátele a taky lásku. Dvě třetiny života jsem prožil v německojazyčném prostoru, v prostoru německé kultury a myšlení. Rumunsko je ale místem mého srdce, mého dětství, na které se nedá zapomenout. Hlas této matky mě stále volá zpět. Každý rok se tam vracím, stále také studuji rumunskou historii. To, že jsem nikdy nezapomněl rumunštinu, považuji za malý zázrak. Pro spisovatele představuje Rumunsko velký dar: jednak svou dramatickou historií, a to nejen v období komunismu. Zároveň má i svou silnou poetickou stránku. Právě díky tomu jsem mohl napsat svých šest románů přesně tak, jak jsem je napsal. V Rumunsku stále existuje jistý druh magického realismu, který přitahuje lidi, kteří mají duši, jako já,” řekl na Rádiu Vltava. 

O své tvorbě mluví takto: “Mé romány jsou ale jiné. Jsou kombinací skutečné historie, skutečných událostí a legend a mýtů, jsou spojením světa živých a mrtvých. Právě tím se vzdaluji prostému, drsnému realismu, který existuje v západní kultuře. Lidská duše, stejně jako dobrá literatura, potřebuje víc než jen plochý realismus. A právě to nacházím v Rumunsku.” 

“Ve všech svých knihách zachycuji lidi, kteří se pohybují z východu na západ a naopak. Já sám pocházím z velkého města Temešváru, v jehož okolí je spousta vesnic, ve kterých žijí potomci přistěhovalců z Alsaska, Lotrinska, Česka, Maďarska, Německa a dalších zemí. Tento stav pochází z dob rakousko-uherské monarchie. Banát je vlastně taková zmenšená Evropa. V románu „Jákob se odhodlá milovat“ popisuji, jak touha po lepším životě, ve kterém nikdo netrpí hladem a nemusí se bát, přivedla lidi ze západu na východ. Je to příběh o tom, jak tři sta lidí nasedne na loď a vydá se do Banátu, aby si tu postavili dům, založili rodiny a žili v důstojnosti. Jakmile ale přijdou k moci komunisté, utíkají zpátky na západ,” popsal Vltavě své dílo. 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.