Auður Jónsdóttir se narodila v roce 1973 v Reykjavíku a patří k nejznámějším islandským spisovatelkám dneška, je laureátkou řady cen, píše povídky, romány, knížky pro děti i literaturu faktu. Jedná se o jeden z “nejsilnějších ženských hlasů současné islandské literatury. Psaní má v krvi, jejím dědečkem byl nobelista Halldór Laxness”.  

S románem Fólkið í kjallaranum (2004, Lidé ve sklepě) získala Islandskou literární cenu, za autobiograficky laděnou knihu Ósjálfrátt (2012, Bezděčně) zase Islandskou cenu za literaturu psanou ženami.   

Skrze příběhy Eyji, aspirující spisovatelky, její matky, alkoholičky a babičky, manželky nobelisty, pojednává islandskou společnost dvacátého věku. Za obě knihy byla též nominována na prestižní Cenu Severské rady za literaturu.  

Ve svých knihách spojuje fikci a skutečnost, s humorem vypráví o soucitu a lidské nedokonalosti. „Psaní mi propůjčuje aspoň nějakou kontrolu nad životem, protože ve všem tom chaosu nalézám příběhy,“ říká.  

V rozhovoru s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz odpovídal na otázka, zda bylo výhodou mít v rodě literární hěvzdu. “Jedno i druhé, výhoda i přítěž, ale dneska se na to dívám trochu jinak, než když jsem byla mladá,” odpověděla.  

“Tehdy jsem si odmítala připustit, že by na mě mohl mít vliv jako spisovatel, teď ale vím, že ano, měl, a velký. Vyrůstala jsem s rodiči v domě, který stál hned vedle toho jeho, a u babičky a dědy jsem trávila hodně času. A oba psali; tedy dědeček psal a babička to po něm přepisovala a vyřizovala korespondenci. A moje máma překládala. Takže pro mě bylo od dětství naprosto přirozené psát – a mít nějaký názor.”  

“Na jednu stranu můžu říct, že spisovatel by se měl věnovat literatuře a politik politice. Jenže na druhou stranu vím, že psaní je velmi účinná zbraň. Takže i já píšu na společenská a politická témata, ale hlavně jako novinářka. Nedokážu oddělit jedno od druhého, politika prorůstá dneska vším. Když vidíte ty kauzy a příběhy, které jsou kolem nás, ekologické problémy, válku na Ukrajině, prostě není možné, aby se to do vás nějakým způsobem nepropsalo, neotisklo,” popsala svůj přístup k psaní.  

“Četla jsem nedávno jednu studii, která říkala, že když čteme příběh, vnímáme jej celým tělem, nejen přes mozek, cítíme ho, ten příběh námi prorůstá a rozhýbá naše pocity. Příběhy mají ohromnou sílu, dokážou měnit lidské chování, měnit věci – a já věřím, že k lepšímu. Podívejte se třeba na hnutí Me Too, které je na Islandu velmi silné. Co ty ženy dělají? Vyprávějí příběhy, své vlastní příběhy. Nic jiného než to, co samy prožily. A pomáhá to,” uvedla pro Lidovky.cz. 
 

Podpořeno z Fondů EHP a Norska
v rámci programu Kultura (www.fondyehp.cz/kultura),
název projektu Měsíc autorského čtení, čestný host Island.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.