Stanislav Beran: „Ve chvíli, kdy začínám psát, už vidím na konec“

- ...mezi domem, prsy a dny - 10. 03. 20

Prozaik Stanislav Beran z Jindřichova Hradce debutoval v roce 2002 sbírkou básní a později se začal věnovat povídce a kratším literárním útvarům.

Narodil se v roce 1977 v Jindřichově Hradci, absolvoval češtinu a dějepis na Univerzitě J. E. Purkyněho. Vydal sbírku básní Zlodům (2002), soubor povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), román Hliněné dny (2009), soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016).

Literární kritik Ivo Harák na jeho díle ocenil „nemalé tvárné úsilí“ a „cit pro výmluvný detail, pro výstižné zachycení prostředí, pro stručnou, několika málo ostrými tahy načrtnutou charakteristiku jednajících postav“. Podle něho v Beranových prózách je to „sošná bezútěšnost života..., která se nakonec stává hrdinstvím – hrdinstvím pravdaže pitoreskním.“

Přestože má na svém kontě dva romány, povídky píše raději. „Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec. U delších věcí tohle přichází až v průběhu času, je to velmi pomalý porod. Jsem takový netrpělivý rodič,“ uvedl v jednom ze svých rozhovorů na www.klubknihomolu.cz.

„Tak jak říkám, povídky píšu kontinuálně. Když se stane to, že člověk při práci na nějakém rozsáhlejším textu ztratí chuť pracovat, je na tohle povídka ideální odbočka. Neustále se mi tu nějaká povídka někde povaluje,“ poznamenal Beran.

V roce 2010 na MAČi v Brně uvedl své čtení slovy: „Mám pocit, že jsem přijel na pekelném oři. Všichni se vaří ve vlastní šťávě, nejenom vy tady v Brně, to abyste věděli, že na tom tak nejste sami,“ okomentoval horké léto onoho roku.

Loading...