„Mnohé příběhy, které se kolem mě dějí, jsou naprosto neuvěřitelné“

- Rozhovor 6 - 26. 03. 18

Už samy životní osudy spisovatelky a autorky blogů Ivy Pekárková vydají na dobrodružný román. Jako taxikářka vozila lidi po New Yorku i Londýně. Narodila se v roce 1963 v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy studovala mikrobiologii a virologii, ale nedostudovala, protože v roce 1985 emigrovala do Spojených států amerických.

V letech 1997 až 2005 opět žila v České republice, ale nyní se usadila ve Velké Británii. Vydala desítky knih: romány, sbírky povídek, beletrizované reportáže, soubory blogových zápisků, cestopisy – například Levhartice (2013), Beton (2014), Pečená zebra (2015) a Postřehy z Londonistánu (2015). „Zrovna nedávno jedna moje nepříliš milá tetička řekla, že jsem příkladem, jak nezhýčkat jedináčka,“ uvedla.

Iva Pekárková se díky tomu, že poznala kus světa, často vyjadřuje v médiích na téma lidské migrace – stěhování národů. „Myslím, že je možné, dokonce snad i poměrně snadné, vysvětlit mnohým z těch, kdo přijdou do Evropy za štěstím, že je tu Evropa momentálně nechce, neví si s nimi rady – a má příliš mnoho starostí s ubytováním válečných uprchlíků, než aby se mohla věnovat zrovna jim. Jen je to třeba dělat tak, aby tomu uvěřili. Většina z nich je zmatená: od příbuzných a známých, co se dostali do Evropy, slyšeli jen samé skvělé věci – nikdo se nepřizná, že v Evropě živoří. Leckterý emigrant šetří jen na to, aby se ve vlasti mohl rozšoupnout, a ukázat těm zápecníkům, co nikam nejeli, jak se mu v cizině daří,“ napsala v jednom ze svých blogů.

„Přesto si myslím, že většina z lidí, kteří riskují život při cestě do Evropy, nejsou hloupí. Vůbec ne. Jen nevědí, komu a čemu věřit. Obvykle všichni pořád věří staršímu člověku z jejich kmene (rozhodně je lepší, když je to chlap), který jim poví, jak se věci mají,“ napsala dále.

Řada autorů na Měsících autorských čtení čtenářům vysvětluje, co v díle bylo vymyšlené a co skutečné... Co je to vlastně ta fantazie?
V mém případě obvykle nejde o fantazii, ale o pud sebezáchovy. Když jsem psala o lidech, kterých se v ČR nevyskytuje takové množství, aby jim zajistilo anonymitu – konkrétně o Afričanech a jejich partnerkách, musela jsem dávat velký pozor, abych příliš neodhalila skutečnou identitu lidí, kteří mi poskytli inspiraci k románovým postavám. Nejde tu jen o mou bezpečnost před žijícími vzory mých románových hrdinů. Jde i o bezpečnost jejich. Obvykle uzdu své fantazii příliš nepopouštím – spíš než co jiného se pokouším vystihnout realitu. Anebo skutečnost pozměnit tak, aby jí čtenáři uvěřili. Mnohé příběhy, které se kolem mě dějí, jsou totiž naprosto neuvěřitelné.

Kde především hledáte témata vy?
Vždycky mě zajímaly exotické věci, exotičtí lidé, exotické příběhy. A taky střety nebo – lépe řečeno – interakce kultur. Témata hledám po celém světě. Mám štěstí: už od mládí hodně cestuju a hlavně žiju mezi všemožnými kulturami. Vždycky jsem chtěla hodně vědět o světě. A teď, když už mi není dvacet, se mi zdá, že jsem se o světě skutečně hodně dozvěděla.

Patří angažovaná literatura do umění, nebo je to jen daň za život v určité době?
To je dobrá otázka, jak by řekli Američani. Ale než se na ni pokusím odpovědět, asi by bylo dobré definovat, co to "angažovaná literatura" vlastně je. Já o ní slyšela naposled před sametovkou, jestli se nemýlím. Takovou angažovanou literaturu, jaká se tehdy prodávala, bych psát ani číst zaručeně nechtěla – to byla opravdu ta daň, kterou tehdejší čeští a slovenští spisovatelé platili za život v té době. Pak je ale jiná literatura, která nejspíš spadá do kategorie "angažovaná" – v anglicky mluvících zemích se jí říká "political". Třeba romány ze šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých let minulého století, zobrazující život a problémy gayů a lesbiček z trochu jiného úhlu, než bývalo do té doby zvykem, je možné považovat za "politické", ale spousta z nich byla fakt dobrá. Totéž platí třeba i o psaní Toni Morrison nebo Alice Walker. Mnoho z jejich tvorby by se dalo označit za "politickou literaturu", ale přitom jsou to fantasticky psané knížky. A Toni Morrison dostala Nobelovu cenu.

Potřebuje současná próza a poezie kritiku, nebo stačí čtenář?
Myslím, že jí prospěje oboje, ale v rozdílném množství. Kritiků stačí pár, čtenářů ať je co nejvíc.

Loading...