Nejhorší je být malou holkou. Život malého chlapce je mnohem lehčí

19.12.2018

Weronika Gogola Foto: Michaela Rožnovská

Weronika Gogola se narodila v roce 1988 ve městě Nowy Sącz. Tato spisovatelka a překladatelka vystudovala ukrajinská studia na Jagellonské univerzitě v Krakově. Žije v Bratislavě, ze slovenštiny přeložila knihy Maroše Krajňaka a Jána Púčka.

Vyrůstala ve vsi Olszyny a právě této obci věnovala svůj prozaický debut. Za román Po trochu (2017) získala nominace na literární cenu Nike 2018 a Celopolskou literární cenu pro spisovatelky Gryfia. „Rozhodla jsem se, že pokud už chci psát, tak zcela přesně, v poměru jedna ku jedné. Bez autocenzury. Beze strachu. Bez jakýchkoli zábran. Pravda má totiž největší průraznou sílu,“ říká.

Kniha Po trochu vypráví o dospívání, dozrávání a dívčím bytí, o dětství na vsi, přičemž být dorůstající dívkou je zajímavé, ale někdy to není vůbec lehké. „Nejhorší je být malou holkou. Život malého chlapce je mnohem lehčí. Když se biješ, nikdo ti nedává přezdívky jako  Godzila, jen všichni říkají, že jsi pravý chlap, můžeš v lese čůrat ve stoje a nemusíš se bát, že ti nějaké klíště vleze dovnitř, můžeš říkat kurva kdykoliv se ti zachce, nemusíš se dobře učit, můžeš být i ministrantem a vydělávat peníze tím, že budeš chodit na koledu, nemusíš vysávat a umývat nádobí, nemusíš nosit dlouhé vlasy… starat se o svou mladší sestru nebo bratra…“ píše v knize.

„Měl jsem jako malá spoustu komplexů. Styděla jsem se, že jsem vesnice. Pak jsem to ale obrátila na svou výhodu. Když jste z malého města, tak napřed jen tak sotjíte a bojujete. Buď vyhrajete a získáte super sílu, nebo se vzdáte a budete žít jako chlupaté zakomplexované zvíře. Dnes je tato situace trochu vyrovnaná: nevidím takové rozdíly mezi dětmi z menších či větších obcí. Hranice jsou rozmazané. Ale s tím ztrácíme i něco krásného. Vesnice je podřízena přírodě, určitému cyklu. Přijde jaro, pak léto, sklizeň a zima. Dává to vašemu životu rytmus, ale i vnitřní klid. Víte, že bouře přijde a kdy to bude,“ vysvětlila v jednom rozhovoru.

Její opis vesnice je složený z malých, veselých i tragikomických detailů. „Zní to jako klišé, ale život se skládá z detailů. Z nich se skládá ono „bytí“. Ale je to jen kostra, stejná jako bramborová razítka při kreslení v mateřské škole. Od bodu k bodu a kontura se vykreslí. Když někdo odchází, vzpomínáš na jednotlivé okamžiky. Třeba moje první láska již zmizela z tohoto světa. Někdy se snažím vzpomenout si na jeho obličej. Nemůžu. Ale vzpomínám si na jeho úsměv. To je detail. Když přemýšlím o své babičce, první věc, která mne napadne, je krém Nivea. Babička vždy voněla Niveou. Můj otec to ja zase klapání sandálů. Jen to. Mám vyvinuté smyslové vnímání, vidím svět podrobně,“ vysvětlila autorka.

Gogolovy patří k silným ženám. „Asi by bylo třeba se zeptat těch, kteří se s Gogolownami oženili. Ale rozhodně ano. Gogalowny mají velké záda, a tudíž i temperament. To je to, co si myslí bratranec Bochnia. Ženy v mé rodině nejsou mimosy. Jsou to silné postavy. Bestyjki, jako by řekl můj otec… Jsme možná trochu složité, ale víme, co chceme….Samy zabíjíme draky. Je to síla, síla,“ líčí.

Autor: Maňas Dalibor (dalibor.manas@city.cz)

  • Líbil se Vám tento článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů.
  • Mohlo by vás dále zajímat