„Již pokolikáté kráčíš starým Luhem: voda stojatá je...“

26.02.2018

Petro Miďanka Foto: David Konečný

Petro Miďanka patří k nejvýraznějším autorům takzvané ukrajinské „nové vlny“. Mezi jeho básnickými sbírkami je také výbor veršů, který vyšel v češtině v roce 2004 pod názvem Užhorodské kavárny. Sbírku Marmorošská reneta vydaly Větrné mlýny v roce 2015.

Narodil se roku 1959 ve vesnici Šyrokyj Luh na Zakarpatí, kde v obyčejné dřevěnici „obklopen knihami" žije dodnes. Daleko od kulturních center Kyjeva i Lvova píše verše zprostředkovávající bohatý jazykový pelmel Zakarpatí (Podkarpatské Rusi). Ten je totiž plný maďarských, rumunských a slovenských slov, ale nešetří ani archaismy a dialektem.

V roce 2012 obdržel za sbírku Schody do nebe významnou Ševčenkovu cenu – nejvyšší ukrajinské vyznamenání za kulturní činnost. Váno Krueger píše, že Miďanka je „básník-encyklopedista, jehož básně připomínají barokní vědecké traktáty“ a  že je také jakýsi „patriarcha karpatské poezie“. 

Petro Miďanka bývá označován za postmodernistu, ale sám to označení odmítá. Jeho sbírky a eseje jsou ovšem pokaždé literární událostí a jeho autorská čtení bývají zaplněná. Drží se silně středoevropské tradice Podkarpatí, jež připomíná intelektuálně-melancholickými kavárnami, ale i zkušeností novodobých gastarbeiterů z okolí Užhorodu a Mukačeva i dalších míst.

Básně venkovského učitele Miďanky jsou plné symbolů. Nešetří politikou: „Ve fantastických slaných výparech / kul se rusínský modernismus.“, neštítí se sebe-mytizace a rád koření vlastenectvím. „Dokáže být kavárensky dekadentní i dřevařsky drsný, René Kočík ho označuje za exotického ptáka ukrajinské literatury. Jeho básně vznikají trošku v jiném století, nejblíže k nim má mentalita 19. století: „Století kaváren, vražd, ulhaných médií.“ 

...

Bez vížky nebylo by města,
bylo by prostě bez bimbání.
Ale tak, bezejmenné uličky,
dávno nevyspárované cihly,
staré české střešní tašky…
A jakási, ne snad kubistická, 
ale pravoúhlá, čtvercová
eklektika budov.
A halasná antihygiena tržiště...
Stánkařkou rozprodávaný tisk,
který čteš kvapně – na veřejnosti
před síťovanými okny protestantského kostela.
Ale babka naproti jen pobafává z lulky.
Jí je to fuk – ty i všelijaký foršunky,
ji zajímá jen – chryzantémy prodat
a ohřát se v přízemním domku,
co sám celý den stojí vedle Tisy.

Autor: Maňas Dalibor (dalibor.manas@city.cz)

  • Líbil se Vám tento článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů.
  • Mohlo by vás dále zajímat