Pelin Özer: Žijeme svůj příběh, sklízíme to, co zaséváme

08.10.2019

Pelin Özer

Básnířka, prozaička a esejistka Pelin Özer se narodila v roce 1972. Na Istanbulské univerzitě vystudovala žurnalistiku, pracovala jako novinářka a od roku 2003 je na volné noze. Publikuje eseje, recenze, cestopisné reportáže a jiné články napříč tureckými médii.

Vydala román 17 Haziran (17. červen), věnuje se také poezii. Čtenáře okouzlila jako autorka haiku, na dvě stě z nich shrnula ve sbírce Cam Kulübeler (Skleněné chatrče) a posbírala za ně nespočet uznání: získala Zvláštní cenu poroty na prestižním Bosporském knižním festivalu. Další básnickou tvorbu publikovala v knize Atlasın Bir Ucunda (Na kraji atlasu). V roce 2005 publikovala knihu Latife Tekin (rozhovor, Everest Publications), v roce 2007 Cam Kulübeler (haiku, Roll). V roce 2012 získala Duygu Asena Novel Award.

Naposledy vydala novinku Bílý dům. "Než jsem vzala pero do ruky, umlčela jsem se, dívala se, dotýkala se, cítila a dlouho naslouchala, abych vyřešila jazyk, který v tomto stavu zůstal konstantní. Přišel čas a dům zcela ztichl. Ten okamžik je v mé mysli velmi živý. "Teď jsi připravena," řekl mi, "Můžeš psát." 

"Beletrie je naživu, stejně jako jazyk. V tomto ohledu je beletrie také místem psaní.  Kniha s názvem „Bílý dům" existuje sama o sobě. A může tak učinit pouze díky své transformované, propletené duální povaze. Dokazuje, že unikla své konkrétní existenci tím, že překonala sebe."

"Pohádky a pravdy jsou vzájemně propojeny. Ať už jsme si toho vědomi nebo ne, žijeme svůj příběh, sklízíme to, co zaséváme. Pohádka, oddělená od pravdy a upřímně převyprávěná, přežije do budoucnosti, stejně jako klasické psaní," myslí si spisovatelka a básnířka.

Ve svých knihách se autorka mimo jiné vyhýbá povaze pohlaví vypravěče nebo hrdinů. "Stejně jako u beletrie a žánru jsou pro mě prioritou požadavky mého vnímání, charakteru psaní i knihy bez tváře, které se mi zdají konkrétní. Při vytváření postavy obvykle používám osobu, kterou znám nejlépe, a trávím s ní nejvíce času: sebe. Ale je také možné odrážet něčí já transcendentálním pocitem více než pohlavím."

"Jak by mohla kniha, která skončila v okamžiku prvního pohlavního styku, který stvrdil, že se jedná o lásku v širším slova smyslu, vymazat pohlaví? (...) Existuje autor bez mapy, bez kompasu, bez návratu ke spotřebě, bez geografie, bez identity, bez hromadících se objektů, bez knihovny..." naznačuje autorka.

"V tomto parku je další svět / Co umožňuje nemožné / Hráč hodí slova / Mluvíme jazykem stromů."

Autor: Maňas Dalibor (dalibor.manas@city.cz)

  • Líbil se Vám tento článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů.
  • Mohlo by vás dále zajímat