Katarzyna Boni: Silněji působí úsporný obraz, který nezahlcuje slovy a ponechává prostor pro emoce

29.04.2019

Katarzyna Boni

Katarzyna Boni se narodila v roce 1982 a studovala kulturologii na Varšavské univerzitě, sociální psychologii na univerzitě SWPS a Polskou reportážní školu. Specializuje se na psanou tvorbu o Asii, kde přes čtyři roky bydlela i pracovala: v Japonsku, Číně a Indonésii.

Napsala Kontener (Kontejner, společně s Wojciechem Tochmanem) – knihu o životě syrských běženců a Ganbare! Workshopy smrti (česky: Absynt 2017, přel. Michael Alexa). Za knihu o Japonsku obdržela v roce 2017 Celopolskou literární cenu pro spisovatelky „Gryfia“. „Reportáž je polyfonní vyprávění o ztrátě všeho a snaze po životě ve stínu smrti,“ uvedla předsedkyně poroty Joanna Laprus-Mikulska.

V Respektu vyšel jeí rozhovor na téma její knihy o Japonsku a havárii ve Fukušimě (Ganbare!). „Jde o zvolání, frázi, která se v Japonsku používá, když chce někdo druhého člověka povzbudit k aktivitě nebo k boji. Můžeme se s ní setkat například na stadionech. Slovo ganbare znamená „Jsme s vámi!“, „Bojujte!“. Zároveň je v něm ale cosi nelítostného – takový pokřik lidi zavazuje a nařizuje jim vydat ze sebe maximum,“ řekla.

V knize se dotkla také takzvaných workshopů smrti. „Hlavním cílem je uvědomit si, že máme v životě věci, kterých si ceníme a jsou pro nás důležité, ale které můžeme v kterémkoli okamžiku ztratit – jen proto, že mohou nastat povodně, může přijít tajfun nebo cunami, může nás přejet auto, které nezastavilo na červenou. Už sama myšlenka, že bychom o tyto věci mohli přijít, v nás vyvolává bolest,“ vysvětluje.

„V Japonsku existuje postoj ke smrti – od toho musíme začít, protože u nás v Evropě už něco takového téměř není. Smrt jsme z našeho života vyloučili, odsunuli jsme ji do pozadí. Nechceme o ní slyšet, nechceme se na ni dívat. Je téměř neviditelná. Když nám zemře někdo blízký, zatelefonujeme do pohřebního ústavu a jeho zaměstnanci za nás všechno vyřídí. Všechno kolem smrti je v našem světě sterilní, předstíráme, jako by se nic nestalo. Schází nám vědomí, že smrt jednou čeká na každého z nás, vytlačujeme ji ze svých životů,“ srovnala evropský přístup.

V rozhovoru padlo i téma skrývání emocí v Japonsku. „Japonci dokážou zachovat kamennou tvář, což neznamená, že netrpí. Jsou to lidé jako my, prožívají tytéž emoce. Jde spíš o to, jak jsme byli naučeni si s těmito emocemi poradit. Je to záležitost výchovy. Není to tak, že by Japonci neprožívali emoce, ale už v dětství je naučili, že je nemají ukazovat navenek, že jimi nemají zatěžovat ostatní.!

Autorka v rozhovoru popsala i svou formu reportážního textu. „Forma je pro mě velmi důležitá, má v mé práci stejné postavení jako samo téma… Ona úspornost je tu dána z jedné strany tématem, protože v Japonsku mnohdy méně znamená lépe, ale do značné míry také vlivem mých reportážních učitelů, kteří kladli důraz na eliminaci zbytečných slov. Hanna Krallová, Wojciech Tochman a Mariusz Szczygieł mi pokaždé říkali: Vezmi pero a škrtej, škrtej, škrtej. S Wojtkem Tochmanem jsem pracovala na předchozí knize - a když jsem psala Ganbare!, myslela jsem opět na jeho slova o tom, že pokaždé jde ještě něco škrtnout. A on je skutečným mistrem škrtání. Na mě také silněji působí úsporný obraz, který nezahlcuje slovy a ponechává prostor pro emoce.“

Autor: Maňas Dalibor (dalibor.manas@city.cz)

  • Líbil se Vám tento článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů.
  • Mohlo by vás dále zajímat