Karmele Jaio: Píšu, zatímco manžel sleduje v televizi fotbalový zápas

21.04.2020

Karmele Jaio Foto: David Konečný

Baskická spisovatelka, básnířka a novinářka Karmele Jaio vystudovala žurnalistiku v Bilbau, působí v Baskickém ženském institutu a přispívá sloupky do různých periodik. Publikovala například soubor povídek Hamabost zauri (Patnáct ran, 2004) nebo básnickou sbírku Orain hilak ditugu (Teď jsme mrtví, 2015). Její povídka Ecografías byla adaptovaná jako divadelní hra a román Amaren eskuak (Matčiny ruce, 2006) byl zfilmován.

Na ukázku pro MAČ zvolila povídku s názvem Výkřik: „Přečtu povídku, která pojednává o dvou vášních – fotbalu a literatuře. Původně povídka měla titul Vášně,“ sdělila autorka na úvod.

Originální povídka vyprovokovala dotaz týkající se autobiografie: „V povídce je jedna věta: literatura je jako ještěrka, která se rychle schová do kamenů. Myslím si, že všechno, co zažíváme, nás ovlivňuje. Mě při psaní také. Není to ryze autobiografické, ale to, co prožijeme, nějak transformujeme. To, co je reálné, je náš pohled. O tom je být spisovatelem, o našem pohledu na svět. Témata, kterými se zabýváme, se projeví v textech. Je to kombinace prožitku a toho, co vidíme ve světě. Spisovatelé jsou zloději, krademe věci, které vidíme, ale ne všechno, vybíráme si. Souvisí to s tím, nad čím právě přemýšlíme,“ rozhovořila se Jaio.

Texty v zrcadle

Existují autoři, kteří, když dokončí dílo, nechtějí je už vidět. Karmele Jaio překládá vlastní texty z baskičtiny do španělštiny, jde tedy o jakýsi dvojí život textů, jaké to je? „Překládání je obtížné, ale zároveň zajímavé. Když text po sobě čtu, vidím ho jako v zrcadle. Více si uvědomuji, jak píšu. Není to překlad, ale vlastně nové psaní. Občas musím být nevěrná vlastnímu textu, abych dosáhla správného efektu v tom druhém jazyce. Baskičtina a španělština jsou rozdílné jazyky, nedá se překládat doslovně. Neříkám si, jak bych to přeložila, ale jak bych to řekla španělsky.“

„Nepíšu jen pro sebe, vždy musí být někdo na druhé straně, jinak příběh není úplný. Ale nemyslím na konkrétní typ čtenáře, řídím se vlastním tělem. Moje poslední dílo je sbírka básní. Měla jsem plán, původně jsem chtěla napsat román, ale mé tělo mi řeklo, že takto to nepůjde.“

„Mým terénem, kde se cítím dobře, jsou povídky,“ pronesla v souvislosti s oblíbenou četbou a doplnila, že z české literatury ji zvlášť oslovila kniha Příliš hlučná samota od Bohumila Hrabala.

Autor: Pospíšilová Zdeňka (santie@email.cz)

  • Líbil se Vám tento článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů.
  • Mohlo by vás dále zajímat