Básnířka, prozaička a filoložka Sylva Fischerová debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní. Je dcerou významného filosofa a prvního poválečného rektora Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. Její nevlastní sestra byla básnířka Viola Fischerová. Studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně, filozofii na FF UK v Praze a fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. V současnosti na Karlově univerzitě učí starou řeckou literaturu, náboženství a filosofii. Na kontě má už sedm básnických sbírek a píše také povídky i knihy pro děti.

V brněnské Huse na provázku v roce 2012 četla povídky z knih Pasáž (2011) a Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012).

Od té doby publikovala sbírku Mare (2013), prozaický titul Bizom aneb Služba a mise (2016) a je spoluautorkou literárněvědné knihy Starodávné bejlí: obrysy populární a brakové literatury ve starověku a středověku (2017). Aktuálně je editorkou připravovaného svazku Nejlepší české básně 2017, který vyjde v listopadu 2017.

„Připravila jsem si takové brněnské čtení, když už jsem v Brně,“ pronesla k publiku a úryvkem z knihy Pasáž zavzpomínala na rok, který v jihomoravské metropoli strávila, když se napoprvé nedostala na vysokou. Uvedla i svou tehdejší knižní novinku. „Absolvovala jsem takovou poetry reading tour po Spojených státech, což byla dost dobrodružná záležitost... Já si při cestách nepsala žádné zápisky. Až jsem přijela domů, tak se mi to nějak složilo. Nějak mi došlo, že bych to měla napsat. Setting může vypadat trochu realisticky, jinak je to opět dosti vyfabulováno.“

„Co vás drží na té Praze?“ ptali se diváci v Brně. „Praha je větší. Ale je pravda, že lidi tam člověk taky potkává furt stejný. Prostě jsem tam přesídlila, už nad tím nepřemejšlím, prostě tam jsem.“

Téma vztahu člověka k městu a „místu síly“ v diskuzi převládalo. „Když přijedu do novýho města, tak ho potřebuju nějak mapově uchopit. Já mám takovou úchylku, že mám hrozně ráda mapy. Když jsou takové knihy v knihkupectvích Proč se ženy nevyznají v mapách, tak já to beru dost osobně a úkorně... Tady v Brně, místo, na který vždycky zajdu a kde to potřebuju čas od času vidět, to je Petrov a potom ten pohled dolů.“

Atlantidu si Platón vymyslel

Při cestě z kontinentu na kontinent si člověk nese něco svého, jakousi „vnitřní mapu“. Fischerová si vzpomněla na báseň Ivo Šmoldase. „Ta pointa je, jak emigranti vyťukávají půdorys toho svýho města. Ten obraz mě zaujal. To je o tom půdorysu, který má člověk v sobě... Vím, že Viola trpěla tím, že ve Švýcarsku jí nic nepřipomínalo Prahu... To tam člověk asi nějakým způsobem hledá...“

„New York má úžasného genia loci. Jsou města, který vyzařují hrozně velký množství energie, Berlín, Řím, Londýn... Já si klidně dokážu představit, že bych v takhle velkým energickým městě bydlela. Praha má zase pocit jakési – bych řekla – intimity, blízkosti.“

Obliba map a autorčin zájem o klasickou řečtinu vyústily v pokročilou debatu. „Atlantidu... já myslím, že si ji Platón vymyslel. Chtěl udělat jasnej protiklad k tý protilehlý pevnině. V rámci té dichotomické optiky to tam on takhle má, aby se mu ten obraz světa vyvážil,“ vyjádřila Fischerová svůj názor.

Pro Českou televizi shrnula svůj názor na psaní poezie takto: „První verše máte od Boha a pak už to je na vás. Kdybychom na to aplikovali Zenonovy paradoxy, řekli bychom, že první verš je od Pánaboha, ten druhý je vlastně taky první a třetí taky…“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.