doporučujeme
Próza – 05. 09. 17

Hlásím se k linii Vysoké hry... To jsou věci, které není snadné celoživotně provozovat

Vystudovaný fyzik Pavel Ctibor se věnuje vědě, ale je i autorem několika knih. V literární tvorbě svérázně experimentuje, bývá řazen do souvislosti s francouzskou parasurrealistickou skupinou Vysoká hra. Jeho sbírka textů Silentbloky (2009) se dostala do nominací na Magnesii Literu za poezii, ale autor to odmítl slovy: „Já si myslím, že to je trošku nesmysl, že to poezie není.“ Jeho další sbírka Cizivilizace (2011) také byla v nominacích. „To poezie je,“ uznal.

Ctibor se přiznal k podfuku: šlo o glosu týkající se Slovinska, která byla pod jeho jménem zařazena v katalogu autorů Měsíce autorského čtení v roce 2012. „Já se cítil hrozně svázaný tím, že to musí být o tom Slovinsku. A rychle... Slovinsko má v mém oboru velice dobré pracoviště Institut Jožefa Stefana v Lublani. Otevřel jsem si jejich webovky a tam je ve slovinštině půlstránková upoutávka... Já jsem to celé vzal, hodil jsem to do překladače... Je to slátanina, je to žvást.“

Medailony autorů a jejich glosy pak byly v katalogu MAČ 2012 přeloženy do angličtiny, polštiny a slovinštiny. „Bude tam možná něco jiskřivě poetickýho ve srovnání těch textů,“ projevil zvídavost autor.

Své texty publikoval v časopise Tvar. „Letos v časopise Tvar mám každou chvíli něco. I ty další věci, který tady s sebou mám, tam buď byly, nebo brzy budou.“ Řada těchto textů vyšla v knize Přečlověk (2014). 
Přečetl postupně tři texty povídkového charakteru, které nesly názvy Proleženiny (Nemocnici na neexistujícím kraji globálního města)Autismus, nebe, Williamsův syndrom Buchna versus sfinktery.

Satanisté na stopě...

„Hlásím se k linii Vysoké hry do nějaké míry. Ale tak samozřejmě oni byli kluci a potom prostě víte, jak dopadl jeden z nich, druhý z nich a ti další... To jsou věci, které není snadné celoživotně provozovat,“ vysvětloval svůj přístup k literární skupině v debatě. „Když vyšla knížka Silentbloky, tak se hrozně zalíbila satanistům,“ poznamenal.

O hranicích mezi uměním a vědou podotkl: „Mně prochází rukama spousta patentů, tak znám tu mluvu. Tak jsem dostal nápad to tam zakomponovat. Je to určitým způsobem literatura,“ osvětlil technický ráz textu o antidekubitních lůžkách.

„Já se hlásím k tomu, že není možné jen si vymejšlet. Není to uspokojívá cesta jenom si vymejšlet nějaké příběhy a nějaké situace, nějaké kombinace. Všecko jsou to věci, které jsem musel nějak pocítit nebo se opírají o fyzický prožitek.“ A hranice blábolu? „Říkám tady z pozice autora: tohle je tak, tohle je tak. Čtenář může věc, s kterou jsem si dal práci, posoudit jako méně hodnotnou než nějakou, která vznikla úplnou náhodou vlastně.“

Jak zacházíte s nebezpečnými hranicemi, abyste si zachoval míru zdraví? „To je situace od situace, případ od případu. Nemám recept. Kdybych měl recept, tak jsem tam někde s těma satanistama v tom jejich hnízdečku a neprovozuju svobodná umění...“

Pavel Řehořík se v závěru pokusil usměrnit debatu: „Cítím takové zvláštní míjení, že se pořád snažíte pana Ctibora někam zařadit. Jsem fanoušek textů Pavla Ctibora. Jediný, co mě napadá, abych to popsal, je asi nějaká originalita. A to, že se to vlastně nikam zařadit nedá a těžko se to i srovnává. Každé to srovnání vždycky někde zakulhá.“

Pavel Ctibor

Básník, prozaik, hudebník. Narodil se v roce 1971 v Praze, vystudoval fyziku pevných látek na Českém vysokém učení technickém tamtéž, pracuje v oboru. Vydal sbírky básní Takže (1991), Zvířátka z pozůstalosti (1993; remix 2011) a Předkus (1996) plus knížku drobných próz Silentbloky (2009).