doporučujeme
Diktatura informací (5/6) – 04. 09. 17

Myšlenky a vzpomínky se vybavují chaoticky nebo vůbec. Cesta do hospice

Brněnská přehlídka laureátů Magnesie Litery přinesla večer s Ondřejem Nezbedou, který byl jiný než ostatní. Těžké téma způsobilo, že se ze sálu ozývalo i rozpačité pokašlávání. „Až budete knihu číst, měla by vás provést tou těžkou životní situací – od oznámení terminální diagnózy až po kapitolu, kde se píše o tom, jak vlastně zaopatřit to mrtvé tělo blízkého,“ uvedl autor knihu Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka.

„Každou kapitolu odděluje rozhovor s naším klientem, pozůstalým, lékařem nebo jiným odborníkem. Takže je to opravdu průvodce v tom doslovném slova smyslu,“ vysvětloval Nezbeda.

Přečetl kapitolu o Alzheimeru. V ukázce zmínil divadelní hru Šest miliard sluncí inspirovanou Alzheimerovou chorobou.

Citoval režisérku hry Evu Rysovou: „Došlo mi, že člověk trpící Alzheimerem se v jistou chvíli ocitá ve vlastním světě. A jestliže mu chci být nablízku a porozumět mu, musím se pokusit do jeho světa vstoupit a spoluvytvářet ho. To je podle mě jediný způsob mu i sobě přinést úlevu a možnost pochopení.“

Miliardy dolarů

Nezbeda se podíval na Alzheimera i z jiné úhlu: „Světové výdaje na péči o lidi s demencí jsou odhadovány na 818 miliard dolarů. Kdyby byla Alzheimerova choroba stát, byla by 18. největší ekonomikou světa. Kdyby byla obchodní korporací, její hodnota na trhu by přesáhla hodnotu Applu i Googlu.“

„Systém v mozku funguje podobně jako dopravní signalizace ve městě. Aby mohlo auto hladce projet městem a dostalo se z jednoho konce na druhý, sestaví se semafory do zelené vlny. V případě Alzheimerovy choroby ale dochází k poruše tohoto nastavení a myšlenky a vzpomínky se vybavují chaoticky nebo vůbec,“ nabídl autor další přirovnání.

Diskuzi zahájila palčivá otázka: „Co s námi bude?“ – „Sociální a zdravotní síť je potrhaná. Jsou tady dvě oddělená ministerstva, která spolu nekomunikují, a systém pak neodpovídá přirozenému životu a problémům, které s tím souvisejí. V Americe běžně fungují paliativní ambulance v nemocnicích. U nás v celé České republice pouze dvě,“ zhodnotil současnou situaci autor.

„Snad se to bude trochu zlepšovat, mobilní hospice by měly vzniknout v každém okresním městě,“ doplnil. Divák poznamenal: „Je zajímavé, jak se z přednášky stává umělecké dílo.“

„Nechtěl jsem tam cpát sebe,“ řekl mimo jiné ke své knize, „chtěl jsem opravdu jen zprostředkovávat ty příběhy. Ale pak jsem zjistil, že ten text je odosobněnej, že to působí až necitlivě. Takže jsem tam nakonec sám sebe pustil. Ale ne abych vyprávěl o sobě, ale abych tam byl jako kamera, která to pozoruje.“

Hospic přitom nemusí být nutně smutným místem. „Na práci v hospici mě překvapilo, že umírající jsou vtipní. Nepracují tam smutní lidé, ale lidé se svérázným humorem. Každý hospic má za úkol popularizovat to téma, vždy je to zároveň kulturní instituce. Jsou to místa, kam se nechodí jen umírat, ale ty místa i dost oživujou.“

Do budoucna Ondřej Nezbeda prozradil plán věnovat se beletrii: „Chci napsat dobrodružný román pro starší děti, kde bude hrát roli smrt,“ předeslal.

Ondřej Nezbeda

Původní profesí učitel biologie a tělesné výchovy (vystudoval biologii na PřF UK a tělesnou výchovu na FTVS UK). Dva roky pracoval jako meteorologický pozorovatel na observatoři na Milešovce v Českém středohoří. Věnuje se hlavně přírodním vědám a literatuře. Léta se živil jako novinář – osm let v Respektu. Nyní pracuje v neziskové společnosti Post Bellum a v mobilním hospici Cesta domů zůstává jako pečovatel v odlehčovacím týmu.