Jaromír Urban: Nikdy jsem umění nedal všechno

- Charta 77 - 01. 06. 23

Byl nezaměnitelnou postavou literární scény nejen severočeské... a inženýrem organické chemie a signatářem Charty 77. Jaromír Urban (1940 - 2017).

Prozaik, básník a fotograf i malíř z Radotína publikoval v časopise Dekadent Geniální, almanachu Šlauch (2004) a antologii Pátá kolona (2004). Jeho fotografie byly otištěny v antologii Od břehů k horám (2000).

Tento nezaměnitelný umělec mnoha žánrů kdysi řekl: „Nikdy jsem umění nedal všechno.“ Na druhou stranu dal všechno svým přátelům, jeho bohémství i jeho sečtělost – právě tento nevysychající dvojí pramen – byly inspirující.

Nakladatelství Milana Hodka Paper Jam autorovi vydalo výbor z jeho díla básnického, prozaického a deníkového pod názvem Tenhle kraj ti neříká pane.

"Výbor z díla Jaromíra Urbana nereprezentuje pouze samotného autora, ale osobitou poetiku pražských, respektive severočeských umělců-solitérů narozených ve 40. letech, kteří se podíleli na undergroundovém hnutí; mnoho z nich jako Jaromír Urban byli signatáři Charty 77, což zničilo jejich profesní a rodinný život, a byť sami umělecky tvořili, ne vždy chtěli svou vlastní tvorbu vydávat," stojí v anotavci.

"Básníkova poetika je založena především na vnímání prchavosti času, střídání ročních období, v pozdní tvorbě se paradoxně objevují milostné motivy, ale také odkazy na stárnutí (Alzheimerova choroba, milostný list Ulrice von Levetzow), které jsou podány s jemným sarkastickým humorem."

"Jiným paradoxem Urbanovy poesie se jeví její vývoj. Od hrubínovské nostalgie svého mládí Urban, básník nesoustavný, dospívá k obrazům plným živelnosti – nebojím se říci živelnosti svého stárnutí. V poesii, deníkových záznamech a povídkách Jaromíra Urbana není pouze živé a stále čtivé uvažování člověka své doby, odraz člověka, který nerezignoval, ale neúčastnil se, důležité pro jeho vidění světa je neustálá naděje a skrytá ironie."

Ty chlape...

Jaromír Urban si takhle jednou v hospodě zavzpomínal: „To jsem s průkazem ochránce přírody slídil v kraji mezi Teplicemi a Českým středohořím po bolševníku, a tam v lužním lese za Duchcovem se to stalo, celý ten les, potok, bažina, hory na mě volaly: Tenhle kraj ti neříká pane, du Kerl!“

Když Milan Ohnisko vybíral do Tvaru (16/2017) jeho básně, poznamenal: „To musel být živel!“ Stejně živelně se tuto osobnost pokusil představit “mačovský” videomedailon na krátké výpravě do milovaného Středohoří.