Tomáš Janovic je známý slovenský aforista, textař a scenárista, básnik, prozaik, autor knih pro děti, překladatel a obrovský popularizátor literatury. Narodil se 22. 5. 1937 v Bratislavě. Vystudoval slovenštinu a dějepis na FF Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 1954 přispíval do humoristického časopisu Roháč (slovenská obdoba českého Dikobrazu), v letech 1960 až 1991 tam byl zaměstnán i jako redaktor. Pak odešel na volnou nohu.

Ačkoliv se na začátku své literární tvorby profiloval jako humorista a satirik, debutoval sbírkou lyrických básní Život je biely holu, která vyšla v roce 1959. Knihy Epigramatika z roku 1962 a o tři roky mladší Podpisy analfabetov jsou sbírky aforismů, epigramů a bajek. V roce 1987 sestavil antologii české básnické satiry Kniha sťažností. Je autorem téměř dvaceti knih, mimo jiné i pro děti.

Autor prožil velmi zajímavé a kvůli dějinným událostem i napínavé dětství. „Tak sa stalo, že otec sa po vojne vrátil do firmy a úspešne v nej podnikal, až kým ho po roku 1948 komunisti neznárodnili. Paradoxom je už len to, že ho znárodnili ako komunistu,“ uvedl v knižním rozhovoru k vlastním sedmdesátinám.

„S tým znárodnením sa viaže jedna príhoda. Strýko sedel u nás v ten deň vo februári 1948, keď Klement Gottwald oznámil víťazstvo pracujúceho ľudu a z toho vyplývajúce znárodňovanie súkromného kapitálu. A vtedy môj otec vykríkol hurá! Strýko ho skoro prizabil,“ popsal dále.

Věnuje se tématům, jako jsou generační problémy, období válek, rasové pronásledování a další. Tematicky často čerpá ze vzpomínek na vlastní dětství a mládí, které se snaží literárně zachytit. Používá velmi jednoduchý a prostý jazyk, volný verš doplněný zejména o výborný vypravěčský talent a satirické myšlení.

„Z ničoho nič som začal písať. Mal som nejakých trinásť štrnásť rokov. Sám neviem, prečo som jednu z tých svojich sociálnych básní poslal do Pravdy. A tam aj vyšla v detskej rubrike. Otec mi celý nadšený oznámil: Si v Pravde! Podpísaný celým menom – Tomáš Janovic, žiak a pionier,“ prozradil Tomáš Janovic v knižním rozhovoru, který s ním vedl Ján Štrasser.

„V živote som poznal dvoch dobrých otcov – Vlada Bednára a Jula Satinského. Obaja dokázali úžasne zaujať svoje deti. Vlado Bednár chodil s deťmi na výlety, vedel sa s nimi rozprávať, hrať sa s nimi. A pritom bol oveľa väčší bohém a flamender ako ja. Aj ja som chodieval so svojimi dcérami na detské ihrisko, ale nebol som ten otec, ktorý by sa svojmu dieťaťu stal správnym partnerom. Dodnes to ľutujem, lebo som ich mal a mám veľmi rád,“ poznamenal dále autor.

V knize také přiznal svou nepraktičnost. „Asi najviac tú, že som nepraktický. Myslím, že viem narábať so slovom, ale rozhodne nie s kladivom či skrutkovačom. O pílke už ani nehovorím. Neviem nič poriadne vybaviť. Nie som veľmi stvorený pre reálny život, čím trpí aj moja rodina.“

 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.