doporučujeme
Diktatura informací (6/6) – 13. 09. 17

Čtení s výraznou gestikulací, proud hlasu se dral kaskádami emocí...

„Budeme se těšit na nenicotné čtení,“ zaznělo v úvodu večera s Ivanou Myškovou, autorkou novely Nícení (2012), která několik let pracovala v rozhlase. Vydala také knihu Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (2017).

„Při čtení budu stát. Je podstatný to tělový napětí a já napnutá jsem, tak abych byla ještě víc,“ ujala se slova Ivana Myšková.

„Rozdvojím se,“ nazvala odklon od práce v rozhlase ke své knize. Pojmenovala několik otázek, kterými se v knize zabývá. „Může mít altruismus záporné znaménko? Může být dobro agresivní? Není dráždivější tužby nenaplňovat, jen se jim přibližovat? Jak správně milosrdně lhát? Jak vyndat úzkost, aby pod kůží nezůstala hlavička?“

Text složila z dopisů, záznamů snů a úvah hlavní hrdinky Hermíny. „Dopisy píše jistému Jakubovi. Ten je vzdálený a platonický. V realitě chodí s Heřmanem,“ dodala.

Četla s výraznou gestikulací, proud jejího hlasu se dral kaskádami emocí. „Chtěla bych sestavit knížku povídek, to je forma, která mě teď zajímá,“ přiznala se, ale dodala, že už na podzim 2013 slíbila Martinu Stöhrovi do Hostu povídku, ale ještě ji nedopsala, a už ji ani nelze použít, protože má přes dvacet stránek. Mluvila o tehdy připravované knize Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, ze které také přečetla působivou ukázku.

Moravu zatím jen tak obkružuju

Zanícené čtení Ivany Myškové trvalo dobrou hodinu. Když se ozvala tradiční otázka na vztah k moravskému národu, autorka ze štosu papírů vylovila předepsanou odpověď a přečetla ji. „Moravu zatím jen tak obkružuju, ale zatím jsem žádné z jejích míst skutečně nepronikla. Možná si ji nechávám na potom jako čokoládovou polevu z dortu.“

„Jsem moc ráda, že jste zmatený, to mě těší, tak jsem to chtěla,“ uvítala rozpačitý dojem jiného diváka. „Je to dvojaké, ty postavy jsou dvojaké jako naše existence a lidské nitro. Jsou tam tragické věci v existenciálním smyslu. Ne ve smyslu ztráty života, ale ztráty životní dimenze, určité svobody, jde o určitou deformaci mezilidských vztahů,“ shrnula.

Besedování se přesunulo do prostor hospůdky a diváci, kteří sledují MAČ na internetu, mohou závidět bonusový materiál těm, co přišli do divadla.

Ukázka
Kajky jsou zcela jinak vyvinuté. Zvlášť sluch je citlivější, slyší jiná slova, než která říkáte.
Místo: Děkuju, to stačí.
 Já už tě nepotřebuju.
Místo: Já si to přinesu sama.  Nechoď mi na oči, zmiz.
Místo: V tomhle mi neporadíš.
 Ničemu nerozumíš.
Místo: Nemusíš tolik solit.
 Nemáš už žádnou chuť.
Kajky na prosté konstatování reagují jako na výtku. Nesouhlas pokládají za nevděk a nevděk za křivdu. Kajky takhle slyší.“

Ivana Myšková

Narodila se roku 1981 v Roudnici nad Labem. Vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. V letech 2010–2013 pracovala v Českém rozhlase Vltava. Napsala dramatický text Odpoledne s liliputem (2007) a novelu Nícení (2012). Jako své mentory jmenuje Alexandru Berkovou, Danielu Fischerovou, Milana Uhdeho, Jana Vedrala a Ivana Vyskočila. „Literatura je jedinečná příležitost, jak být stylizovaným způsobem autentický. To je takový krásný literární paradox. A obrovská svoboda,“ říká. Novela Nícení byla nominována například na cenu Česká kniha 2013 a Cenu Josefa Škvoreckého 2013.