Turnová, Krchovský: I když to vypadá, že spolu nesouvisíme, máme hodně společného

- Underground - 10. 10. 23

Jen mrtvé ryby plavou s proudem, hlásal indický mystik á guru Osho. Anebo jinak: všichni jsme stejní, jen někteří lidé „jinačí“. A jakousi oslavou jinakosti, odlišnosti, možná i obyčejné trudomyslnosti se stal autorský večer básníka a písničkáře Jiřího Háska Krchovského a hudebnice a „sloupkařky“ Evy Turnové.

Jejich společné vystoupení se neslo v jistotě, že „čítačka“ nemusí být jízda vtipnou kaší…

J. H. Krchovský se typickým ponurým a svíravým přednesem „dorecitoval“ svými verši až do současných dní. Za necelou půlhodinu se s diváky rozloučil a vyklidil pole své kolegyni z „androše“.

Eva Turnovská se díky svým sloupkům, glosám a fejetonům stala autorskou knih Turnový háj (1 až...). Její první příspěvek na Českém rozhlase Plus přinesl reflexi z premiéry filmu o posledních měsících života Jana Palacha.

„Vzpomínám, jak jsme byli před lety s kapelou Plastic People na Taiwanu; měli tam tenkrát před volbami, vnímali nás jako vyslance svobody. Já jsem v záchvatu prostořekosti na konferenci utrousila, že Češi nejsou národ odvážlivců, a když se najde hrstka lidí, kterým jde vážně o svobodu, je to skoro zázrak, ale pak to stojí za to. Byla jsem vlastně šťastná, že jsem takovými lidmi obklopená,“ napsala v jednom sloupku.

Před lety s evyjádřila i k poněkud bouřlivému rozpadu Plastiků. „Dnes je kapela rozdělená na dvě půlky, které se hádají o značku, a tím se podstata a vnitřní náboj tohohle seskupení pro mě úplně vytratily. Jakej by byl asi dneska Palach? Udržel by si svou buddhistickou nepoddajnost za všech okolností, anebo by se taky nechal zpíárovat?“ zkoumá tlak doby, které člověk nikdy neuhne.

Turnové háje jsou texty především přímě a upřimné, které tvoří vysoká míra sociální inteligence a hlavně pozorovacví talent nezúčastněného, leč zaujatého tvůrce. “Jsme zvláštní planeta obydlená bytostmi, které vynaloží neskutečné množství energie na to, aby jim bylo blbě. Z pohledu případných mimozemšťanů to vypadá jako zajímavá hra, kterou hrají obyvatelé planety plné nemožností sami se sebou. Jejím principem je, že na to, co člověk opravdu změnit nemůže, si nikdy nepostěžuje – jako například na zemskou přitažlivost nebo barvu brouků –, ale stěžuje si na věci, které změnit může – že neumí anglicky, má strašnou manželku, velkej zadek… Je důležité tvářit se, že stoprocentně víme, co by nás učinilo šťastnými, ale eliminovat jakoukoli možnost si podmínky pro štěstí vytvářet.”