doporučujeme
Polsko od moře k moři 8 – 12. 02. 18

Dariusz Sośnicki: Rád odpovídám na otázky a také je rád pokládám

Dariusz Sośnicki je polský básník a redaktor. Narodil se v roce 1969 v Kališi, na poznaňské Univerzitě Adama Mickiewicze vystudoval filozofii. V 90. letech byl redaktorem literárních časopisů Już jest jutro a Nowy Nurt. Od roku 2005 pracuje ve vydavatelství W. A. B., zabývá se současnou polskou prózou.

Bydlel v Poznani a ve Varšavě, nyní žije ve Vratislavi. Je autorem řady básnických sbírek, laureátem ceny Czas Kultury za nejlepší debut roku 1994 – sbírka Marlewo. Za sbírku Symetria (2002) byl nominován na prestižní „Pas“ týdeníku Polityka. Jeho básně byly česky publikovány v antologii mladé polské poezie Bílé propasti (1997; přel. Bogdan Trojak).

„Bez ironie to nejde, ale přece jenom nemám rád její negativní, nivelizující podobu. Nejsem nějakým velkým králem života, ale zdá se mi, že ta naše realita přece jenom stojí za hřích. Ironii potřebuji v životě, ne proti němu,“ řekl v rozhovoru s Tomaszem Fijałkowským.

„Prozatím jsem zvědavý turista. Dostal jsem ojeté auto, rád se zaposlouchávám do toho, jak funguje, a přemýšlím nad těmi, kteří jím dříve jezdili. Jedu bočními cestami podél známé dálnice. Jednou se k ní přibližuji, jindy se od ní vzdaluji, stává se, že ztrácím orientaci. Ale jak vychází najevo – jen nakrátko, protože hle, znovu je vidět její zářící stuha a je slyšet monotónní zvuk jiných vozidel,“ napsal pro MAČ v roce 2011.

„Rád odpovídám na otázky. Zejména na otázky lidí, kteří se zajímají o literaturu. Ale také je rád pokládám. Mně samotnému se podařilo vést rozhovory se spisovateli. Myslím, že to je pravda, že by si literární texty samy měly pomoci, když jsou konfrontovány se čtenářem, autorovy poznámky by neměly být podmínkou, aby jim bylo rozumět, ale všechna ta doprovodná prohlášení vytvářejí dobrou atmosféru kolem literatury a zvyšují o ni zájem,“ prozradil na internetu. 

V zimě, skoro tři hodiny před svítáním (mrazivě nerýmovaný sonet)

Dariusz Sośnicki

V zimě, skoro tři hodiny před svítáním,
se na předměstích svolávají
jako vlci vlaky s nocí,
spuštěnou na půl žerdi.
Okna našeho domu nízko u země,
otevřené okenice a vítr,
jenž lehounce zavadil o stěnu
křídlem z pomačkaného plechu.
Vlhko zvolna stravuje prkennou podlahu,
ve vzduchu je cítit
vůni hnijícího dřeva
a svršky jsou stále těžší.
U vychládajícího uhláku
ohříváme těla a cáry prostěradel.