doporučujeme
Rozhovor 11 – 30. 04. 18

Bianca Bellová: Měla jsem mimořádné štěstí...

Existují místa, kde si lidé mohou na své oblíbené autory doslova sáhnout. Jedním z nich je i Sousedský klub Totoro v pražské Bubenči. Právě tam Bianca Bellová založila tradici menších než malých autorských čtení – po ní četl Emil Hakl a pak Karel Škrabal.

Bianca Bellová se narodila v Praze, žije v Praze, má za muže Angličana a bulharské kořeny. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a živí se jako překladatelka a tlumočnice.

Napsala čtyři prózy: Sentimentální román (2009), Mrtvý muž (2011), Celý den se nic nestane (2013) a Jezero (2016), za které získala cenu Magnesia Litera 2017 (Kniha roku) a Cenu Evropské unie za literaturu.

„Jezerem obohatila Bellová českou literaturu o krutou dystopii, jednu z nejpozoruhodnějších knih posledních let. O krutý příběh o osudu, který lidé připravili přírodě i sobě navzájem. O osudu, kterému vlastně nikdo ani nehodlá vzdorovat,“ napsala o knize Alena Slezáková.

Může se spisovatel v Česku uživit psaním literatury?
Před rokem bych vám řekla něco jiného, ale po vydání poslední knihy se příjmy z prodejů knihy, zahraničních práv, ale i literárně provozních akcí, jako jsou autorská čtení (zejména v zahraničí) už tvoří příjmy z literatury nezanedbatelnou část mých celkových příjmů. Na uživení by to asi bylo jen v případě, kdybych neměla rodinu. Ale já jsem měla mimořádné štěstí.

Potřebuje autor k psaní vědomí, že se jeho dílo dostane mezi lidi, že se bude číst?
V tomhle se myslím mezi sebou autoři dost liší. Já beru čtení spíše jako nutné zlo, nerada se veřejně exponuji a navíc mám pocit, že je autor kontaktem se svými čtenáři podvědomě ovlivněn tak, že do budoucna píše tak, aby se to čtenáři líbilo. Na druhou stranu musím uznat, že na těchto setkáních zažívám zábavné situace, například když se čtenáři jednoho knižního klubu pohádali o to, jak se měla (fiktivní) postava mého románu zachovat.

Je psaní komunikace?
Jistě, co jiného?

Píše autor pro čtenáře, nebo víc pro sebe?
Zase nemůžu mluvit za všechny autory, ale já píšu pro text. Text musí být tak nosný, aby stálo za to ho psát, a tak dobře napsaný, abych mohla říct, že to líp nesvedu. Když se tohle podaří, je poměrně vysoká pravděpodobnost, že si text najde svého čtenáře.