doporučujeme
Ukrajinská čítanka – 01. 09. 17

Všichni jsme poznamenaní základní školou od dob Marie Terezie, řekl nováček MAČe

Dalším z nováčků letošního MAČe byl spisovatel, redaktor a překladatel Alexej Sevruk, autor ukrajinského původu, který od svých dvanácti let žije v České republice a vystudoval ukrajinistiku. Šéfredaktoruje časopisu PLAV, redakčně upravuje skripta na Policejní akademii v Praze a v neposlední řadě se věnuje běhu a účastní se maratonů jako Haruki Murakami.

Publiku v divadle Husa na provázku představil svou sbírku povídek Dům tančících loutek vydanou v nakladatelství Větrné mlýny v roce 2016. „Poprvé čtu v Brně. Nejsem na MAČi poprvé, ale poprvé jsem v roli čtoucího autora,“ sdělil.

Během Sevrukova autorského večera se střídalo čtení povídek s diskuzními intermezzy. Přečetl celkem čtyři povídky. Diváci ocenili jeho veliký smysl pro detail, přesnost záznamu, zvláštní magii a tajemno – odhalili vliv Kafky a Borgese. V jeho dikci při čtení prosakoval rodný přízvuk o něco více než při samotném povídání.

Překládání ve dvou

Moderátor zmínil Sevrukovu překladatelskou činnost, přeložil román Jurije Andruchovyče Moskoviáda a spolupracoval na překladu souboru povídek Serhije Žadana Big Mac. Dotaz zněl: „Jak se překládá v páru? Já bych si do toho nenechal nikým kecat...“

„Jako každý film má titulky, kniha má tiráž a jsme tam dva překladatelé.(...) Rozdělili jsme si povídky, každý jsme přeložili něco. Pak jsme si ty texty vyměnili, trošku jsme se pohádali a pak se zase usmířili. Takový normální manželství,“ osvětlil Sevruk.

Diváky zajímala obligátní otázka, co pro autora znamená psaní a jak se k němu dostal. „Proces psaní jsem si začal osvojovat od první třídy základní školy. Nejdřív jsem se učil písmenka, potom fonetiku, morfologii, syntax, slohové práce a tak dále. Všichni jsme poznamenaní základní školou od dob Marie Terezie,“ vyhnul se s humorem hlubšímu vysvětlení.

Vysloužil si komentář: „Vy jste mistr krátkých odpovědí.“

Zhruba patnáct minut před koncem došlo na průzkum veřejného mínění: „Můžeme udělat hlasování o dalším průběhu večera. Když se nasbírá dostatečný počet ruk, přečetl bych další povídku. Když ne, půjdeme někam na pivo,“ navrhl.. 

Videozáznam nenabízí záběr na les rukou, ale autorovo „wow bylo výmluvné.

Ukázka

Poprvé jsem ji uviděl v kavárně na nějaké akci. Tohle disidentské emigrantské prostředí. Za chvíli se v něm všichni znají, tutíž zde platí pravidla nerafinované konspirace a lehká paranoia, protože každý může donášet. Přišla se svým přítelem a já jsem zůstal stát s otevřenými ústy. Dojímaly mě její dětské šaty, které spíše připomínaly fosforeskující noční košili. Její sotva patrné pihy na nevinném obličeji, lhostejné šedé oči, které v nestřežených chvílích vyzařovaly intelekt jako něco pikantně neřestného.

- Uběhlo pár let, s někým jsme se scházeli, někoho jsme potkávali, s někým jsme se míjeli. To je k nevíře, kolik lidí projde tvým životem, jak velký význam jim přikládáš a jak po nich posléze zbudou jen stíny, dojmy, sklon víček nebo charakteristický pohyb ruky. Barva hlasu, zápach nebo vlas, který ještě po nějakém čase najdeš na svém oblečení. Neurčitý pocit potlačené viny či nepřiznané, dobře utajené radosti. Vzpomínka jako perforovaný lem do jemných dětských šatů.“