Julia Fiedorczuk má na wikicitátech uvedeno například toto: „Kdyby se dalo hovořit za pomoci tance, raději bych tančila, než psala…“ Básnířka, překladatelka a prozaička se narodila v roce 1975 a působí na Varšavské univerzitě. Je autorkou knih poezie a prózy.

Pracuje na Institutu anglistiky Varšavské univerzity a je jedna ze spoluzakladatelek Centra pro humanitní environmentalistiku a Školy ekopoetiky při Institutu reportáže. Její knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků.

V rozhovoru s polským básníkem Romanem Honetem řekla o literatuře: „To není žádný eskapismus – právě naopak, je to konfrontace s tím nejobtížnějším. S nicotou. S touhou. Tak chápu etický rozměr literatury… Ano, věřím, že literatura je, může být skokem do víru života.“

„Ve své práci se pravidelně setkávám s odborníky. Většinou žádám takové lidi, aby sdíleli své znalosti a zkušenosti, což jim buduje autoritu. To je práce novinářů, jak kdysi někdo řekl, umět naslouchat těm moudřejším a klást jim otázky, které ostatním umožní porozumět trochu lepšímu kousku světa,“ napsala na svém profilu na Facebooku.

„Vždy mě ale lákalo trochu změnit pravidla této hry. Aby moudří a zkušení lidé, lidé, které obdivuji, se neptali na to, co umí, a ptali se na to, co – navzdory letům myšlenek, desetiletím studia, výzkumu, sbírání zkušeností, čtení – stále nevědí.“

Vydala básnické sbírky: Listopad u Narvy (2004), Planeta ztracených věcí (2006), Kyslík (2009) a už-už (2012), povídkový soubor Mariino ráno a jiné povídky (2010) a román Bílá Ofélie (2011).

Získala Cenu polských vydavatelů za nejlepší debut a rakouské ocenění Huberta Burdy. Překládala poezii Johna Ashberyho, neavantgardního patrona lingvistické poezie, věnovala se také tvorbě Ezry Pounda. Literární kritici ji řadí k proudu polské lingvistické poezie, jejímž hlavním představitelem je Andrzej Sosnowski.

Neatraktivnost poezie

„I přes svou jakousi neatraktivnost poezie – na literárních festivalech vidím mladé lidi. Pochopit poezii je složité, to je její povaha. Je třeba naučit se postupně přicházet jí na chuť,“ uvedla v rozhovoru pro Topzine.

„Nejsem si jistá, zdali je třeba něco dělat pro poezii, protože poezie si zatím poradila sama.“

„Její povídky spojují postavy hrdinek, které nemají zrovna jednoduchý život, zažívají násilí, krutost a nespravedlnost. Hledají místo ve společnosti,“ představila její tvorbu stanice Vltava.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.