Anna Luňáková je básnířka, prozaička a divadelní performerka, která se narodila v roce 1993 v Jičíně. Studovala filozofii na FF UK v Praze a autorské divadlo na DAMU, věnuje se francouzsky psané literatuře, kterou i překládá. Současná předsedkyně Asociace spisovatelů stála v roce 2021 s podporou týmu redakce Revue Prostor u zrodu antologie Pandezie, která reaguje na pandemii covidu. Luňáková ji popsala jako „časovou kapsli“, která cosi podstatného z tohoto období pro budoucnost uchová.

Píše poezii (Jen ztratím jméno, 2020) a prózu (Tři, 2020), publikuje eseje a kritiky, je editorka, redaktorka a moderátorka. Pracuje na autorském divadle a zvuku se spolkem Herons Vector.

Její básnická prvotina je podle nakladatele „manifestem i vyznáním, je něžná i provokativní. Promlouvá, naslouchá si a odpovídá“. Prozaická prvotina pak „rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama“. Její poslední knihou je Atlas babiček.

„Jestliže jsou médiem básně slova, jestliže každé umělecké dílo má svou texturu, odpovídám ano, básně jsou dobrým úložištěm pro jakoukoliv chvíli, která kdy byla, je anebo při novém čtení bude zásadní. Úložištěm paradoxním, které samo sebe přepisuje s každým rozhodnutím číst nebo poslouchat, pokud je v tomto rozhodnutí alespoň stopa snahy přijmout zprávu, která k nám putuje. Navíc, žádná báseň není nenávratně zavržena ani ztracena, pokud ještě žije někdo, kdo si ji pamatuje,“ uvedla poetka v rozhovoru pro Tvar.

„Člověk se cítí jako hvězda, protože dostane hotel se snídaní a prostor číst pro větší či menší skupinu odvážlivců, kteří v jakémsi malém městečku dorazili na něco tak neatraktivního, jako je autorské čtení. Cítí se ale i jako věčný začátečník tváří v tvář permanentní pokoře a možná i vděčnosti za šanci dávat a brát napříč jazyky, tématy i hranicemi,“ popsala ve své úvaze pro iLiteraturu.cz. „Modrá, nachová a bílá světla se střídají, perfektní zvuk, projekce – i tak dnes vypadají autorská čtení. Není důležité, zda se program odehrává v sále nebo na zahradě ekoaktivistického centra v rozbořené garáži. Něco se děje. A to ‚něco‘ je literatura.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.